Bristol #2 - Not That Bad

Nestačím se divit, ale další týden už je už zase za mnou a já ani nevím, jak to zase tak rychle uteklo (jen tak dál). Musím uznat, že jsem v minulém článku pravděpodobně spojila 2 týdny do jednoho, ale to je hlavně proto, že jsem hned ten týden, co jsem dorazila, jela na víkend domů. Takže teoreticky vzato mám za sebou už 3. týden v Bristolu a mně to vlastně připadá spíš jako 3. den.

Tento týden byl hlavně školní a to samozřejmě znamenalo spoustu stresu. Stres z toho, že na to nemám, stres z toho, že nebudu stíhat s prací, stres z toho, že vlastně práci ani nemám, stres ze VŠEHO. Ale to, že ještě nemám práci a měla bych šetřit, mi samozřejmě nezabránilo v tom jít si pro láhev vína. A tímto se dostáváme k příběhu, který měl velkou popularitu na mém Instagramu.

Můj původní plán - dát si jen trošku a zbytek si nechat na další den, vydržel asi tak hodinu. Zkrátím to. Vypila jsem celou lahev, a pak si šla loknout ještě něčeho, abych nebyla náhodou moc střízlivá. Mohla bych tyhle detaily vynechat, ale vždycky píšu všechno tak, jak to je, takže ani v tomhle článku tomu nebude jinak. Množství alkoholu už jsme shrnuli, teď přichází ta vtipná část. Už ani nevím, jestli jsem usnula nebo si jen na chvilku lehla, ale udělalo se mi hrozně špatně. Vzala jsem tedy telefon a vyrazila na záchod. Takhle jsem šla ještě jednou a pak jsem naštěstí záhadným způsobem usnula. Ráno jsem se vzbudila s příjemným pocitem, jak vyspaná jsem.. aby taky ne, když jsem zaspala. Naštěstí jsem měla ještě půl hodiny na přípravu, ale ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, můj telefon nikde. Napadla mě taková nepravděpodobná myšlenka, že jsem ten ho nechala v koupelně při svých nočních návštěvách záchodu a aha.. ono to tak fakt bylo. Hned jak jsem vstala, zjistila jsem, že tak skvěle mi vlastně ani není, spíš naopak. Motala se mi hlava, bylo mi zle, ale nemohla jsem prostě nejít na přednášku, protože za a) řeší se absence a za b) potřebuju ty hodiny, abych vůbec prošla dál. Takže jsem přežila cestu drcajícím autobusem, 3 hodiny v učebně beze vzduchu, a pak cestu ještě více drcajícím autobusem. Nechutné detaily vynechám a pokračujeme dále.

Ten den měl nakonec jedno velké pozitivum. Poznala jsem další kamarádku - tentokrát Američanku, o které mám na úterý napsat článek. Už po pár minách jsme si neuvěřitelně sedly a už teď se těším, až si koupíme víno (na což bych po předešlém zážitku asi ani myslet neměla) a koukneme na film, který nám zase zadají v hodině. Zbytek týdne jsem trávila buď ve škole, u počítače psaním úkolů nebo.. ne, žádné nebo, tohle byla hlavní náplň týdne až na jednu vyjímku. V pátek jsem vyrazila na pohovor kvůli práci a světe div se - ve středu budu mít zkušební směnu, tak mi držte palce, aby to vyšlo. Po interview jsem se sešla s Eliškou na kafe, kde jsem si zase užila hromadu směšných momentů při focení toho, co jsme si objednaly. Večer jsem překvapila sama sebe, když jsem se rozhodla připojit k párty, která se konala o patro níž. Nakonec to bylo docela fajn a mělo to jeden fajn důsledek. Konečně se bavím s lidmi, kteří se mnou bydlí. Dokonce jsme si v sobotu s jedním ze spolubydlících dělali večeři, a pak se bavili o nejrůznějších blbostech. Kromě toho se ještě rozhodl ukrást mi foťák a mučit mě focením, než jsem šla spát. Nakonec z toho vznikla jedna moc pěkná fotka, tak jsem si říkala, proč jí sem nedat.

Neděli jsem trávila doděláváním úkolů, dočítáním knih, které mám přečíst a dvouhodinovou procházkou na pročištění hlavy zakončenou v kavárně u toho nejsladšího kafe na světě neboli u Pumpkin Spice Latte (moje baristická část se velmi stydí). Jednou za čas prostě potřebuju nějaký ten "basic white girl" nápoj :D


Bristol #1 - Not For Me


Týden od mého odletu do Anglie utekl jako voda a já sedím u počítače a snažím se uspořádat si všechny myšlenky, které se mi teď honí hlavou. Nebudu vám vyprávět o tom, jak růžové a úžasné vše bylo. Nebylo. To je myslím ten problém, který mají nejrůznější stránky a organizace zabývající se studiem v zahraničí. Všechno vám vylíčí růžově, občas zmíní nějaké stinné stránky, ale vy získáte pocit, že to vše půjde jako po másle. Háček je v tom, že lidé mají různé povahy a někdo je prostě víc citlivý, stydlivý nebo celkově asociální. K tomu ale později.




O loučení a letu vám psát nebudu. Na tom všem nebylo vlastně ani nic tak zvláštního. Jediné, co bylo jiné, než když jsem do Anglie odlétala před rokem, bylo to, že jsem v tom tentokrát nebyla sama, ale byla nás rovnou obří skupina vytvořená organizací UniLink, která nám všem pomáhala s přihláškami na univerzity a se vším, co následovalo potom. Když jsme doletěli do Londýna, konečně jsem se setkala s Eliškou, kterou jsem znala jen z facebooku a z instagramu, a o které budete číst pravděpodobně dost často, protože je to taková moje spřízněná duše. Spolu sdílíme všechny obavy z univerzity, nechuť k masovým akcím a lidem a v budoucnu snad budeme sdílet i společný dům (pokud nějaký najdeme za slušný pronájem), kde budeme večery trávit s vínem, zdravými sušenkami a Disney pohádkami. Po shledání se spřízněnou duší a nákupu prvního jídla v UK, se celá naše UniLink skupinka přesunula do autobusu směr Bristol a to konkrétně Frenchay, kde bydlela většina naší party. Většina, jen já a 4 holky, které si našly své vlastní ubytování, ne. Asi ani nemusím zmiňovat, jak stresující bylo, že na mé koleji nebydlel nikdo jiný, že?




A aby toho stresu nebylo málo, vyslali nás dvěma taxíky, z nichž ten náš byl pravděpodobně ten nejhorší, který sehnat mohli. Nemluvím teď ani tak o malém autu na všechna zavazadla, jako o řidiči, který naprosto netušil, kam mě má vlastně hodit, a proto 2x objel celý kampus, zastavil, na několik minut odběhl se zeptat někam, kde už nikdo nebyl a nakonec, když už se cena vyšplhala tak vysoko, že za to pořídí dárky celé rodině (nadsázka), mě vyhodil před vchodem do bloku, kde opravdu bydlím. To bylo fajn, jen mít klíče od bytu, že. Takže jsem poprosila nějakého kluka, jestli by mi neřekl, kde mám vzít klíče. Ukázalo se, že se jedná o mého spolubydlícího, který přijel ten den, a který taky moc netuší, kam vlastně jít. Nakonec jsme ale našli recepci, která nám byla k ničemu, protože byla zavřená, a poté i výdejnu klíčů, která nám překvapivě k něčemu byla. Šťastná, že budu mít kde spát, a že jsme to našli, jsem ale dlouho nezůstala, protože jsme se stihli hned několikrát ztratit uvnitř budovy. Po několika zmatených pokusech vylézt venkem nás pustila slečna dveřmi z knihovny, a pak nás jiná slečna navigovala na naši kolej. Takže pokoj bychom měli. Ale na pokoji žádné peřiny, protože jsem prostě odmítla univerzitní balíček za nekřesťanské peníze.




Následovala tedy cesta do obchodu pro peřiny. Pršelo, foukalo, můj deštník to vzdal, po deštníku já. Peřiny nikde, ale já si duchapřítomně přibalila deku, takže jsem věděla, že nebudu spát pod hromadou triček. Po cestě zpět jsem se samozřejmě ztratila. Dvakrát. A když už jsem si říkala, že hůř už nebude, zakopla jsem a hodila takovou držku, jako ještě nikdo. Doufám, že mě někdo viděl, vzhledem k tomu, že to bylo přímo u kolejí. Pak už jsem si jen dala sprchu, zalezla do postele a doufala v lepší zítřek. Lepší teda nebyl. Netopilo topení a já od 5 od rána mrzla. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Nebo sejme o pár dní později v podobě nachlazení :D



Tak, tragikomický začátek máme za sebou. Při prvních dnech jsem si nakoupila peřinu, polštář, povlečení a nejrůznější věci, které potřebuji do kuchyně. Taky jsem si vyzdobila pokoj, vybalila oblečení a vytvořila pověst největšího asociála v okolí. Jednoduše nezvládám seznamování a nejsem úplně společenský typ (i tak mám v životopise přátelská a komunikativní aneb opravdu potřebuju práci). Takže zatím co mají moji spolubydlící párty v kuchyni, kde píjí a poslouchají elektro, já jsem na pokoji, hledám si práci, jím Oreo a poslouchám Alt-J. Ale být "jiný" má i své světlé stránky, protože když všichni utrácí za vstupné a drahé drinky na párty, já šetřím na letenky domů. Proč taky utrácet za něco, o co nestojíte. Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, kdo nemá rád párty, kde hrají všemožné remixy, holky chodí v minišatech a jediné, co se očekává je, že budou všichni naprosto nametení.


První dny ve škole byly vlastně také pohodové. Jednalo se pouze o úvodní hodiny, které se pak ukázaly jako úplně zbytečné, protože jsme se toho užitečného vlastně moc nedozvěděli. Jen profesor nám dokonce vysvětloval jak rozsvítit světla a sedět na židli. Ale na obranu můžu říct, že jsem se tam seznámila s pár lidmi, tak se alespoň necítím jako takový osamocenec. A jelikož škola mě čekala až v pondělí, měla jsem pár volných dní. Ve středu jsem se konečně pořádně prospala, což mi dost pomohlo od nachlazení. Ve čtvrtek se šla kouknout na přehlídku univerzitních kroužků a do města fotit. V pátek jsem se rozhodla, že seberu veškerou svou odvahu a budu rozdávat v kavárnách životopisy, ale protože jsem se musela vrátit na nějakou schůzi s lidmi z koleje, moc jsem toho nestihla. To by vlastně ani tak nevadilo, kdybych na té schůzi nebyla jen já, jeden spolubydlící a 3 oficiální pracovníci kolejí. Večer jsem se rozhodla přestat být taková no.. Lea a přidala se ke klukům, s kterými bydlím, v pátečním pití. Šli jsme na pivo do pubu, a pak spolu s kluky ze spodního bytu byli u nás v kuchyni, pili a dělali blbosti. Jelikož já jsem moc pít nechtěla, celá ta zábava mi připadala na můj vkus už moc dětinská, ale to je možná opět jen chyba toho, že jsem Lea. Řekněme, že teď aspoň vím, že jsem celé ty dny o nic nepřicházela. Sobota byla mým oblíbeným dnem, protože jsem se konečně zase viděla s Eliškou, opět nafotila tunu fotek a měla výborný kávovo-oříškový dort. V neděli jsem se opět na chvilku stala odvážnou u rozdávání životopisů, ale pak už jsem se psychicky připravovala na pondělní školu.
Zatím můžu říct, že mi čas tady utíká rychle, což je neuvěřitelně pozitivní informace. Určitě se můžete těšit na další články plné emocí a dojmů, ale nemůžu vám slíbit, že budou vycházet pravidelně, protože nevím, jak budu stíhat všechny to školní záležitosti, práci (pokud si nějakou najdu) a společenský život. Už teď se to zdá nemožné, ale já věřím, že jakmile si to všechno sedne, zvyknu si a zvládnu vše skloubit. Pro tento článek už se ale rozloučím a popřeji vám hezký zbytek týdne :)











Summer 2017

Školáci mají oficiálně po prázdninách a já mám před odjezdem na vysokou školu. Léto uteklo ani nevím jak a já vám můžu s naprostou jistotou říct, že jsem si užila každý prázdninový den, ať už někde na cestách, v práci nebo třeba doma u televize. Bylo to léto plné nových dobrodružství a překonávání sama sebe a já se za ním teď ohlédnu prostřednictvím tohoto článku.

Červenec jsem zahájila výletem do Bratislavy, kam jsem vzala mamku jako narozeninový dárek. Za mě to byl moc povedený den a musím říct, že ještě teď se mi sbíhají sliny nad tím výborným obědem, který jsme si tam s mamkou daly. Pár dní poté jsem s Ter vyrazila na offline výlet do Rohatce, kde jsme se vrátily do dob, kdy lidé na hledání spojení používali tištěný jízdní řád na zastávce a večer se bavili hraním karet (to je samozřejmě nadsázka, tohle lidi dělají i dnes :) #nohate). Měly jsme také možnost bydlet poprvé u někoho přes službu Airbnb, což se ukázalo jako super nápad, zvlášť když zvážím, že pán vlastnil vinný sklep.



Nějaký ten čas jsem trávila i v práci, ale naštěstí jsem patřila mezi lidi, kteří svou práci dělají rádi a nevadí jim v ní trávit i víkend (no tak Leo.. budeme ale upřímní, i tak jsem 85x jsem každý den řekla, že se mi do práce vůbec nechce). Po pracovním nasazení přišlo opět období trochu vypnout, tentokrát na oblíbeném festivalu Colours of Ostrava, na který byli letos pozváni třeba Alt-J, Imagine Dragons, LP a jiní skvělí interpreti. Já jsem si ho užila neuvěřitelně a dokonce mi připadalo, že tam vzhledově zapadám, protože moje oblíbené černé oblečení rozzářila růžová barva vlasů, kterou jsem hrdě nosila skoro celý měsíc. To je něco málo k tomu, jak jsem překonávala sama sebe a opouštěla svou komfortní zónu. Pár dní po skončení festivalu v Ostravě jsem už byla na cestě do Liberce na festival Benátska!, opět se svou milovanou mamčou. Určitě bych nečekala, že si tam nejvíc užiju koncert Jaroslava Uhlíře plný pohádkových písniček. Není nic vtipnějšího, než stan plný lidí popíjejících pivo a zpívajících "Hajný je lesa pán.."

Po návratu z Liberce jsem opět párkrát navštívila kavárnu, kde pracuji a čekala mě další cesta společně s Ter. Tentokrát to bylo dál, než po naší krásné zemi, a to do Varšavy, odkud jsme letěly do Norského Osla. Obojí byl naprosto dokonalý zážitek a já už se nemůžu dočkat, kam se s Terkou podíváme příště. Rozhodně nikdy nezapomenu na to, jak jsme v Norsku omylem vlezly cizím lidem do bytu. Ono když vám váš Airbnb ubytovatel napíše "dveře vpravo" a vy na pána otevřete ty vlevo, tak nemůžete čekat, že tam najdete ten správný byt. Nevadí, levou a pravou ruku už teď ale spolehlivě rozeznám, protože na té levé mám teď nově tetování. Jednou jsme si tak s Ter totiž řekly, že cestování a popíjení vína nám na utužování přátelství nestačí, a že si každá navzájem vymyslíme tetování. Až do onoho dne D jsme ani jedna nevěděly kde a co budeme mít a já byla víc nervózní z toho, že se Ter nebude líbit můj návrh, než z toho, co a kam mi dá ona. Samotné tetování jsme si nechaly dělat symbolicky na mé 20. narozeniny a já na to budu dlouho vzpomínat s láskou v očích (nemůžu psát navždy, protože mám paměť horší než důchodce). Pokud by vás zajímalo, s čím jsem nakonec odešla, tak se jedná o pšenici, ale víc vám k tomu neřeknu, protože to už je jen a jen pro mě :)


Abych ale nezapomněla, po cestě do Norska jsem si ještě dvakrát stihla zajet do Katowic a to konkrétně za fluffy kamarádem (pokud jste si na tu přezdívku ještě nezvykli, omlouvám se), o kterém už jsem se párkrát zmínila, a který o prázdninách sehrál v mém životě docela velkou roli nebo minimálně v jejich druhé polovině. Například jsem díky němu zažila svou první dvoudenní kocovinu (děkuji), kdy jsem nebyla schopná o jídle ani mluvit a to je co říct. Teď samozřejmě vtipkuji, za kocovinu si můžu sama, protože jsem si ten večer řekla, že když jsem se do té doby nepříjemným alkoholovým nevolnostem úspěšně vyhýbala, vyhnu se jim i tam. A ono ne. A toho nového bylo mnohem víc, ale o tom už se rozepisovat nechci. Nikdy jsem nechtěla na blogu rozebírat osobní věci a ani dnes tomu nebude jinak, proto zůstanu jen u toho, že mu za všechno děkuji :)

Poslední prázdninový víkend jsem trávila oslavou svých narozenin, kterou pro mě vymyslela mamka. Společně s Ter, Terezkou a mamkou jsme se vydaly do kempu v Horní Bečvě, kde jsme jedly, pily a výletovaly. Prostě ideální holčičí víkend nejen na oslavu narozenin, ale také na rozloučení s prázdninami. Pro mě byly tyto prázdniny jedny z nejhezčích a budu na ně mít spoustu příjemných vzpomínek. Vím, že jsem se blogu moc nevěnovala, protože jsem se snažila užívat si přítomnosti, ale i tak jsem ráda, za ty návaly komentářů pod mými články. Určitě se můžete těšit na spoustu článků z Anglie, které budou pravděpodobně opět plné stresu a paniky, jak už to u mě bývá.