Kavárny v Bristolu

Předtím, než skočíme k tomu, co je hlavní náplní  tohoto článku, můžu se jen pozastavit nad tím, jak špinavý můj notebook je? Kdyby se kvalita článků odrážela od čistoty mého počítače a brýlí, můj blog by byl na úrovní slohové práce z první třídy. Jo počkat, kdo říká, že to tak není. No nic, pojďme raději k tématu. Jsem tak odhodlaná opět psát, že místo toho, abych dávala v přednášce pozor, píšu článek na téma kavárny v Bristolu. Na rozdíl od přednášek, kavárny totiž navštěvuji dost často.

Society Café:

Úplně první kavárna, kterou jsem v Bristolu navštívila, bylo „Society Café“ v samotném centru města. V celku nenápadná kavárna se nachází na Harbour Site a tím nám tak nabízí výhled na přístav plný lodí krásných. Pokud bych vám mohla něco doporučit, bylo by to zajít sem za slunečného podzimního dne, protože nic se nevyrovná tomu, když sedíte u těch žlutých stolečků, kolem vás leží barevné listí, slunce vás hřeje na tváří (nebo vám nepříjemně svítí do obličeje, že jo), vy sledujete ruch okolo vás a u toho popíjíte kávu a jíte jeden z jejich výborných dortíků. Za celou tu dobu jsem tam stihla vyzkoušet jejich hořkou čokoládu, latte, filtrovanou kávu (na výběr mají ze spousty možností a rádi vám poradí) a pár z jejich zákusků a ani jedno nebylo zklamáním. Pokud nemáte cestu do Bristolu a i tak byste tyto dobroty chtěli ochutnat, Society Cafe by se mělo nacházet i v Oxfordu a Bath. Já navštívila tu v Bath a tam právě vznikly jedny z mých nejoblíbenějších fotek.


White’s Botanical:

Tuto kavárnu jsem měla na wishlistu už delší dobu, ale dostala se do ní až tehdy, kdy jsem se svou kolegyní Lou vymyslela novou tradici. Každé úterý poté, co mi skončí přednášky a Lou hodina fotografování, se scházíme, jdeme do nějaké nové kavárny, dáme si brunch a uvedeme se do toho, co se v našich životech děje. Je to pak skvělá příležitost vidět se mimo práci, poznat nová místa, ale hlavně se poznat navzájem. Ani vám nedokážu popsat, jak skvělé a cenné je poznávat někoho, kdo je z jiné země. V případě Louison, je to konkrétně Francie, což se jednou bude hodit, až se dostaneme k mému učení francouzštiny, což jsme měly původně v plánu. Dost ale ohledně té omáčky okolo, důležitá je teď tato kavárna. Nachází se opět v centru kousek od zastávky Rupert Street, na které nebo okolo které stojí většina busů jedoucích do centra. Jediný její problém je  v tom, že bývá otevřena pouze do 3 hodin odpoledne (info z googlu, možná už je to jinak), ale když jsme tam byli my, viděla jsem lidi přicházet i později, tak to možná záleží na tom, v jaké náladě obsluhující zrovna jsou. Co se týče kávy, nesmíte očekávat vrcholný latte art, který zkrášlí váš instagram. O tom to ale přeci není, nebo jo? Pro mě je důležitá chuť a ta byla dobrá. Pokud jste vegani, máte intoleranci na laktózu nebo jednoduše preferujete alternativy mléka, tato kavárna nabízí neuvěřitelné množství různých nemléčných mlék (nemléčné mléko? co?). Pokud to ještě o mně nevíte, hrozně ráda testuji carrot caky a ani tato kavárna nebyla výjimkou. A jak si jejich mrkvový dort vedl? Na jedničku! 



The Crafty Egg:
Dostáváme se k další kavárně, kterou jsem znala z instagramu, a kterou jsem navštívila s Lou. Svou lokalitou je možná trošku dál od centra centra, ale je stále ve vzdálenosti, kterou dojdete snáz pěšky. Nachází se nahoře na ulici Stokes Crofft a je tak asi 10 minut vzdálená od Primarku, takže pokud jako všichni, co přijedou po dlouhé době do Anglie, zahájíte nákupní horečku právě v tomto obchodě, můžete si tak skočit na kávu a jejich výborný hummus s avokádem, ztracenými vejci a pita chlebem. Co se týče mléka, myslím, že mají pouze sojové nebo mandlové, které já osobně nemám ráda, ale je dobré vědět, že i tato alternativa tam je. A pokud se snažíte omezit kávu tak jako já, rozhodně budete mít na výběr ze spoustu možností. No a pokud jste foto šílenci jako já a zdržíte se v Bristolu delší dobu, zkuste jejich jídlo zachytit na fotce, zveřejnit ho na instagramu, označit je, a pak čekat, jestli vás náhodou nevyberou jako výherce měsíce. Mně se to podařilo a mám tak u nich snídani zdarma, na kterou si pravděpodobně zajdu co nejdříve.
Mokoko Café

Teď si dáme takovou sekci "kavárny s Eliškou". Mokoko Café jsme navštívily jen náhodou, když jsme šly z kavárny "Little Victories", která se nachází přímo naproti, a která je také super, ale neměla jsem možnost ji moc prozkoumat a nafotit. Tohle už bude trošku procházka kolem Harbour Site, protože Mokoko se nachází až na Spike Island (myslím), ale pokud je hezký den, ta procházka rozhodně stojí za to. Neřekla bych, že je to typická kavárna a právě tím si mě získala. Teď už si přesně nepamatuji cenu, ale u jídla máte na výběr ze dvou možností - velký a malý talíř. Na ten talíř si pak vyberete quiche a k tomu si můžete vybrat z nejrůznějších příloh (ne jen jednu, můžete si všechny naskládat na jeden talíř). Pokud jste jako já a Eliška, určitě neodmítnete ani zákusek. My zvolily jak jinak než carrot cake a je to pravděpodobně ten nejlepší carrot cake, který jsem v Bristolu ochutnala.  


Albatross Café:
Předposlední kavárnou je Albatross Café a opět jsem na ni narazila díky instagramu. Jestli Mokoko byla procházka, tohle pro vás bude výlet. Projdete Spike Island a půjdete ještě nějakou chvilku dál - doporučuji mít v mobilu mapy. Tenhle výlet ale stojí za to! Kromě nádherného botanického interierů, skvělé kávy a výborného zeleninového vegan dortu, který chutná jako mrkvový, nás zaujalo nádobí. Je totiž vyráběno (tuším, že) mamkou jednoho ze zaměstnanců a je proto velmi autentické. Neprodává se jinde, než v té kavárně a já tak nějak tuším, že příští výplata půjde právě do nějakého hrnečku či misky. Opět, pokud budete mít v Bristolu štěstí, vyražte sem za slunného dne a posaďte se přímo k oknu. Není nic lepšího! 


The Atrium Café:
A jsme u posledního typu, který je spíše pro studenty UWE Bristol. Bohužel, jen pro studenty, protože pochybuji, že "smrtelník" by si chtěl zajet až na samotný Frenchay kampus. Pokud máte kávu na vysokoškolském kampusu spojenou s nechutnou břečkou z automatu, rozhodně na to zapomeňte. Tady vám káva bude chutnat a budete si k ní moct vychutnat i dobré jídlo a to ani nezmiňuji skvělou obsluhu (kromě Elišky.. ta je hrozná.. no dobře, není, je skvělá a já dostávám kafe zdarma). Já tam v poslední době trávím až moc času jednak, protože pro ně občas fotím a také protože se občas potřebuji učit jinde, než na pokoji v koleji. Máte to taky tak? 





A to by bylo všechno. Poprvé po dlouhé době mi připadá, že můj článek opravdu může někomu pomoct. Dokonce jsem sem přidala i mapu! Nechápejte to špatně, miluju psaní o tom, co jsem dělala, protože můj blog byl vždycky spíše deníček než „průvodce“, ale občas mi připadá, že bych mohla psát více „nápomocně“. Co si myslíte vy? Vyhovuje vám styl, jakým píši své články?




Bristol #? - Not A Clue

Tak. Měla jsem dlouhou konverzaci sama se sebou a došla jsem k jednomu závěru. Neuvěřitelně mi chybí blogování. Ano, nejsem známá blogerka, o kterou se pere každá značka. Ano, nemám hromadu fanoušků, kteří by mě zastavovali na ulici a prosili mě o fotku.. to vlastně oceňuji, protože kdyby se něco takového stalo, asi dostanu panický záchvat. A víte co? O nic takového jsem ani nikdy nestála. Můj blog byl pro mě vždy takovým místem, kde se vypovídám, sdělím vám zážitky a občas vám dám nějaký ten tip či radu. Nemám deadliny, nemám určeno množství článků za měsíc, a proto bych neměla mít ani výčitky, když se dlouho k článkům nedostanu. Ale já ty výčitky mám. Mám je kvůli sobě, protože vím, jak mi psaní pomáhá a mám je kvůli těm pár lidem, kteří mi píší, jak je můj blog baví a jak je škoda, že tolik nepíšu. A tak já tedy budu.




Bohužel, nasbírala se mi od Tenerife hromada fotek, které skončily ve složce "zapomenuto" a já už ani nevím, co k nim vlastně napsat. Moc si nepamatuji, co vše se za tu dobu v Bristolu stalo a už vůbec ne, kdy přesně se to stalo. Proto tento článek bude provázet taková směska nejrůznějších fotek, které spolu vlastně ani moc nemají společného. Pokud bych měla ale těch pár měsíců v Anglii shrnout do několika vět, udělala bych to takto:

* Přes týden jsem chodila na přednášky.. pokud jsem nezaspala.. nebo pokud jsem se nerozhodla, že mi je spánek milejší.
* Chodila do práce, kde to tak nějak miluji, ale vlastně si uvědomuji, že je to jen proto, že tam pracuji jen 3x týdně.
* Přežila sněhovou apokalypsu v Anglii, díky které jsem jeden týden pracovala pouze 2x.
* Chodila se svou francouzskou kamarádkou Lou po kavárnách v Bristolu kvůli práci do školy, ale vlastně víc kvůli svojí kavárenské obsesi
* Pracovala na práci do školy, ale občas místo toho koukala do blba, a pak si vyčítala, že jsem vlastně nic neudělala, ale zároveň se ani poté nedonutila něco udělat.
* Udělala své první interview s úžasnou paní, která každý čtvrtek pořádá ženskou skupinu, kam mě pozvala a já šla a bylo to vlastně tak nějak super.
* Zjistila, že nezvládám strávit lososa, a když ho náhodou pozřu, rozhodne se plavat proti proudu.
* Pochybovala o svých schopnostech tak, jako vždycky.
* Pochybovala o výběru oboru, uvažovala o jeho změně, a nakonec se rozhodla si nekomplikovat život a raději si zkusit zaplatit příští semestr několikatýdenní kurzy fotografování.
* Vymyslela si 4 nová tetování a to znamená, že hledám někoho, kdo mi 3 z nich vytetuje (nějaký dobrovolník?)
* Vymyslela si další místa, kam se chci během prázdnin podívat, a dostala šok z toho, že bych měla přestat jíst, abych na to vůbec měla peníze
* Omezila příjem kávy a alkoholu. Kávy proto, že jsem ji začala v práci pít jako vodu  a alkoholu proto, že mi připadalo, že mě lidé mají rádi jen kvůli tomu, že jsem opilá
* Šla na rande, rande, rande
* Napsala jsem 3x rande, protože moc často na rande nechodím a je to proto docela významná událost
* Vlastně taky proto, že ta rande byla 3
* Rozhodla se vám o tom víc neříct, protože bych to mohla zakřiknout (vlastně jsem to možná i zakřikla.. vítej zpět ironie mého života), a vlastně ještě ani není o čem mluvit
* Jela domů na 14 dní a nasbírala nějaké fotky, takže o tom vám asi napíšu zvlášť
* Vzpomněla si, že mám hromadu fotek z kaváren v Bristolu, takže bych jednou mohla napsat prospěšný článek s tipy
* Na konec toho všeho si uvědomila, jak moc mi blogování chybí a začala psát tento článek
* Podívala se na svůj blog a rozhodla se, že je na čase upravit jeho vzhled



A jsme na konci tohoto improvizovaného článku. Osobně hodnotím ty uplynulé měsíce velmi kladně a jsem zvědavá, jak zvládnu konec semestru, a co mi ty další dva měsíce v Anglii osud chystá. Co vy? Potkalo vás teď něco, o co byste se rádi podělili? Nějaké plány před prázdninami? Můj momentální plán je, konečně se dostat ke psaní a dělání všech zbylých prací, aby mi z toho nehráblo. Tak mi držte palce. Teď už si jdu ale lehnout, protože jsem po dnešním procestovaném dni unavená. Uvidíme se zase příště :)





Na skok na Tenerife

Posledních pár dní jsem se snažila trochu posunout s prací do školy a čeho jsem dosáhla? Rozhodila jsem si režim a proto vám sepisuji článek v 11 večer. Páni. Je to už šílená doba, co jsem něco psala. Už si ani ten #blogger na instagramu nezasloužím, ale já ho stejně používat budu. Chci si aspoň na chvilku připadat, že jsem zajímavější, než jsem. Ještě před pár týdny jsem měla hlavu plnou nápadů o tom, co vám chci napsat. Výlet na Tenerife, zážitky v Bristolu, rady do Anglie.. bylo a je toho pořád hodně, ale mně se jednoduše nechtělo. A když se mi chtělo, tak se na mě navalila kupa věcí do školy a ty pro mě byly a jsou pořád prioritou. Dost už ale s výmluvami. Vezmu vás teď na výlet do minulosti. No dobře, nepoletíme zrovna do 15. stolení, ale na Tenerife, kam jsem si na pár dní vyrazila v lednu.

V tu dobu tam byla moje milovaná kamarádka Ter na Erasmu a mně se tak poštěstilo udělat si výlet do nové země. Jako milovník chladnějšího počasí, jsem tam nejela za mořem nebo "opalovačkou", chtěla jsem jednoduše poznat místo, kde Ter trávila posledních několik měsíců. Ale vysvětlete tohle ostatním. Nemožné. Let trval kolem 4 hodin a vzhledem k tomu, že jsem vstávala ve 3 ráno, moc si z něj nepamatuji. Jediné co vím je, že jsem pro sebe měla celou řadu sedaček, na sobě deku a v mobilu mi hrál seriál na Netflixu, u kterého jsem samozřejmě spala. Hned jak jsem doletěla, kabát musel do cestovní tašky, to samé šála. Tenerife, jsem tu!



Z letiště jsem se musela dopravit za Ter sama do Santa Cruz a trochu mě přepadala panika, protože španělsky umím z nějakého důvodu jen "pojďme do postele" a to není zrovna věta, kterou chcete říct řidiči autobusu. Abych tady nebyla do zítra, zkrátím to. Za Ter jsem se dostala a ani jsem do postele s řidičem nemusela. Naše první zastávka vedla přímo k Auditoriu, což je budova, která svým abstraktním vzhledem připomíná zadek, pusu nebo jazyk. To, co ale zaujalo mě, byl oceán, kterému jsem několikrát řekla moře, než jsem se naučila, že je to oceán. Ten klid, teplo, voda.. je to trochu něco jiného, než Bristol. I když tam je taky voda, ale tentokrát ve formě řeky. Takže skoro to samé.
Po milion hodinovém focení jsme s Ter vyrazily dál a to konkrétně.. sakra, šly jsme prvně k ní nebo k přístavu? Vidíte, proto bych měla psát články hned. Řekněme, že jsme šly k přístavu. V Oslu jsme založily takovou tradici. V každém přístavu nafotíme pár fotek včetně jedné, kde ji naoko žádám o ruku. V Oslu to vzniklo čirou náhodou, ale nakonec je z toho dost vtipná tradice, u které strávíme nekonečně mnoho času a vždycky se hrozně pobavíme. Myslím si, že v tu chvíli posiluji svoje břišáky (které nemám) asi více, než když opravdu cvičím (2x ročně). 


Poté mě Terka vzala do centra, kde jsme se prošli a nakonec i zavítali do obchodu Ale-Hop, ve kterém jsem si konečně koupila svůj vysněný klobouk. A aby byl ještě více vysněný, stál jen 3 eura. Amen. Kromě klobouků tam mají všemožné kravinky, sešítky a propisky, kterým byste se měli vyhnout, pokud nemáte sebekontrolu. Já ji nemám, ale nějakým zázrakem jsem odešla pouze s kloboukem. Bravo. K večeru nás čekala rozlučka s kamarádkou od Ter, kterou jsem ten večer poznala v bytě lidí, které jsem poznala také v ten večer. Trochu hodně nových lidí na jednoho introverta, co? Tak proč se neposilnit všemožnými alkoholy, že? Proč? Protože za a) za celý den jsi snědla jablko, pár mini muffinů a jedny churros, které ti nechutnaly, protože chutnaly jako koblihy a za b) protože tam jsou Španělé a pít se Španěly se nevyplácí. Pokud se ptáte, jestli jsem měla další den ráno velkou kocovinu, zklamu vás. Neměla. Bylo mi totiž špatně ještě ten večer. Aneb, jak se neuvést v nové společnosti.






Tak se stalo, že jsme s Terkou musely přespat právě u těch lidí, u kterých se rozlučka konala, což nám trochu překazilo plány na výlet v brzkých ranních hodinách na Teide. Takže potom, co jsme se stále trošku přejeté vyplížily z domu, vyrazily jsme k Terce, umyly se, najedly (tedy alespoň já.. když tě ani kocovina nezastaví) a vyrazily za černým pískem v Puerto de la Cruz. Musím vám říct, že sedět na kamenech a poslouchat oceán (ne moře) bych vydržela klidně věčnost. A taky, že jsme tam nějakou tu chvíli vydržely. Pak už ale byl čas vyrazit zpět do La Laguny (část, kde Ter bydlela) a další den na letiště směr Anglie.



Nevím, jestli to bylo to teplo a slunce nebo to, že to bylo jen na pár dní, ale to místo mě něčím zaujalo. Rozhodně bych tam nechtěla žít, na to až moc miluji zimu, ale rozhodně bych se takhle někam "za teplem" ráda podívala znova. Dokonce mě to přimělo přemýšlet o tom, že léto vlastně asi ráda mám a dokonce se těším i na to v Česku. Do Anglie jsem se vrátila plná energie, kterou netuším, kde jsem načerpala, vzhledem k hodinám spánku, které jsem (ne)naspala. Trochu mi to připomíná posledních pár dnů tady. Až na to, že ostrov jsem vyměnila za knihovnu. To je skoro to stejné, co?

To už ale bude pro dnešek všechno. Jsem moc ráda, že jsem si udělala čas na další článek. Zase mi to vypisování myšlenek chybělo. Nebudu vám slibovat, že v blízké době napíšu další. Nápady mám, ale všichni víme, jak to se mnou a psaním článků je. I tak jsem moc ráda, že ty náhodné články čtete. Moc si toho vážím a jsem ráda za každý váš komentář :)

PS: Jak jsem teď dlouho nebyla na vlastním blogu, najednou mi ten vzhled nesedí. Jsem to jenom já, nebo je na něm něco špatně?

Sweet Coming Home

A je to tady. Už je to skoro měsíc od mého bláznivého příletu na Vánoce do Česka a konečně tak nastal ten pravý čas na to, vám o celém tom šíleném dobrodružství napsat. Jak už to v mém životě bývá, většinu takových zážitků prožívám s cestovním parťákem, kterého už moc dobře znáte - s Ter. Tentokrát tomu nebylo jinak a já jsem ráda, že to byla právě ona, protože si nedokážu představit, kdo jiný by se mnou tu onu situaci takto zvládnul.
Vše to začalo tím, že jsem si asi týden před odletem řekla, že lístky na 6 ráno, které by nás dostaly na letiště pouhou půl hodinu před odletem, raději dokoupím ty na 5:20, abychom se cítily klidnější. A to je ta chvíle, kdy bych moc ráda poděkovala svému stresujícímu se já, které nám pravděpodobně zachránilo zadky. Přesouváme se tedy do dne odjezdu. Jelikož jsme na autobus do centra musely vyrazit kolem půlnoci, rozhodly jsem se ani nejít spát. Na co taky, že? Po dni stráveném pochodováním po Bristolu vydržet vzhůru nebyl nijak lehký úkol, ale o jednu vydatnou večeři, lahev vína a instagramové vysílání později, jsme už byly na cestě na autobus. To byl ještě ten příjemný začátek plný spíše únavy než stresu. Ten měl přijít až později.

V centru jsme chvilku mrzly, než nám přijel autobus a my vesele nastoupily s vědomím toho, že do Londýna dojedeme bez zbytečných přestupů. Mě tahle představa uklidnila natolik, že jsem 4 hodinovou cestu prospala jako miminko. Přirovnání "jako miminko" tady sedí více než perfektně, protože jsem se tak jako to nemluvňata dělají, budila každou chvilku, jen tedy ne s pláčem (zatím?). Do Londýna jsme dorazily v krásných 5:00 a vesele vyrazily hledat nástupiště, ze kterého nám měl jet za 20 minut autobus. A nastal problém. Autobus 5:00 nástupiště 11, autobus 5:30 nástupiště 11, ale autobus 5:20 nikde. Tak jsem vyrazila za řidičem autobusu 5:20 na Luton&Airport, jestli neví, odkud jede autobus 5:20 na Stansted (tedy ten náš). Bohužel, nevěděl, ale poslal mě na přepážku společnosti, se kterou jsme měly v plánu odjet. Krásný to plán.
Na přepážce mi nepříjemná paní řekla, že autobus 5:30 jede z nástupiště 11. Já ji na to příjemně odpověděla, že to je hezké, číst umím, ale já potřebuji autobus 5:20. Tak mi opět stejně nepříjemně řekla, že ho prostě změnili a jede 5:30. Tak jsem poděkovala a šla zpět za Terkou, která nám hlídala tašky. Vše jsem jí to popsala, u toho máchala rukama, jak je mým dobrým zvykem a, pak jen čekala, kdy ten vysněný autobus dorazí. Autobus dorazil, jen né ten vysněný. Přišel pán v reflexní vestě a začal na celé autobusové nádraží hulákat, jestli je tam někdo, kdo měl jet 4:30. Ano, 4:30, když bylo 5:30. Pár lidi se přihlásilo a tím si získalo vstup do autobusu. Pak následovali ti, ktěří  měli odjíždět v 5:00. Autobus se zaplnil a my se dostaly do čela fronty. Bohužel, na nás místo nezbylo a prý jsme měly počkat na další autobus. Po chvilce se pán vrátil a ptal se, jestli je někdo, komu to letí v 7 ráno. V 7 ne, ale obejvil se tam někdo, komu to letělo v 6 ráno. Všichni jsme mu tedy v duchu popřáli hodně štěstí při hodinu a půl dlouhé cestě, kterou měl zvládnout během 30 minut.

My s Terkou už jsme začínaly být.. nervózní? Je spousta slov, které mě napadají, všechy začínají na n, ale pár z nich je sprostých, tak si je dnes ušetřím. Bylo 6 ráno a dorazil další autobus. I když v řadě na autobus jsme byly první, první jsme do autobusu rozhodně nešly. Bylo nám totiž řečeno, že nám OFICIÁLNÍ webová stránka autobusové společnosti prodala špatné lístky, protože žádný autobus 5:20 nejede. To už jsem byla spíše ta sprostá slova na n, než nervózní a snažila se se na místě nerozbrečet. Nejen, protože by to ničemu nepomohlo, ale vzhledem k tomu, že už jsem byla nějakých milion hodin vzhůru, asi bych vyčerpáním omdlela.

Nakonec jsme se nějakým zázrakem do autobusu dostaly a tam nastal plán "vše co musí na kontrole ven z tašek dáme do jiné tašky, a pak to tam jen vysypeme" spolu s plánem "vše co je těžké a brzdilo by tě při běhu nech pod sedačkou". A tak se pod sedačkou objevily dvě láhve vody a asi 5 jablek. Na co jsem měla tolik jablek? Neptejte se mě. Jsem student a na jablkách prakticky přežívám. Oba tyto plány ještě doprovázelo mé pravidelné kontrolování zpoždění letu, ceny jiných letů a vzdálenost od letiště pomocí google map.

Na letiště jsme dorazily asi 10 minut před zavíráním gatu a nastal běh. Nazvala bych to zlatou tretrou letištní. Takhle rychle jsem asi nikdy neběžela. A ani nepoběžím. Děkuji pěkně. Ke kontrole jsme se dostaly docela rychle a já zažila svou nejméně problémovou kontrolu. To se bohužel nedalo říct o Terce. Když jsem vítězoslavně dobalila věci za zvuku potlesku přítomných cestujících (dobře, to si asi domýšlím), otočila jsem se na Terku, kterou jsem očekávala vedle sebe ve stejné fázi. Bohužel, byla ve fázi "stojím ve frontě na další speciální kontrolu". Její výraz by se dal nazvat.. ne, tolik paniky v očích ani název nemá. Rychle jsem jí zabalila věci, málem zapomněla na notebook a nervózně vyčkávala, až ji paní sekuriťačka vytahne ruku z kalhot (jak perverzně tohle zní) a pošle ji v pořádku dál. Stalo se a my pokračovaly v závodu o čas. Gate bychom měly, cesta pokračovala.

Po cestě ke gatu číslo 43 Terka někomu přejela kufrem nohu, ale na velké omluvy prostě nebyl čas. MY CHCEME NA VÁNOCE DOMŮ!!! Terka tedy třikrát zakřičela sorry na mračícího se pana a my běžely dál. Říkáte si, jak velké to letiště sakra je? No.. dost. Prodraly jsme se davy lidí, které jsem nazvala idioty, kteří stojí v cestě a dostaly se k našemu vysněnému gatu. Ale jejda. Ti idioti byli fronta k tomu gatu. Tímto se jim tedy ofiiciálně omlouvám. Zpocené, žíznivé, ale neuvěřitelně šťastné jsme si tedy postály čtvrt hodinku ve frontě, a pak se dostaly do letadla. Já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem zvládla usnout jakmile se letadlo začalo rozjíždět a probudila se až ve vzduchu.

A tak se stalo, že jsme v klidu doletěly do Milána a byly tak vděčné, že už nás ten den nemohlo nic rozhodit. Vůbec nic. Ani cena Coca Coly na letišti. Ani fronta v Bille v Praze na hlavním nádraží. Všechno bylo sluníčkové a my po celém dni na cestách dorazily do teplých domovů. Já si dala s mamkou víno a pak odpadla jako mrtvá. Po nějakou dobu mi vydržel přístup "když jsem přežila tohle, přežiju všechno!"

O Vánocích se dnes rozepisovat nebudu. Řekla bych, že jsem se rozepsala už tak docela hodně. Co mohu říct je, že jsem si Vánoce užila v kruhu těch nejbližších - jídla a vína. Ne, samozřejmě vtipkuji. Víno je nad jídlem. No dobře. Byla jsem s rodinou a přáteli, ale vína jsem opět vypila nezdravě mnoho. Ale tak už to u mě bývá. Jestli někdy napíšu knihu, bude se asi jmenovat "Ve víně je pravda" nebo "Víno a já". Pro dnešek už se ale loučím a uvidíme se zase u příštího článku :)

PS: Ano, článek jsem měla napsaný asi 2 týdny a celou tu dobu mi trvalo upravit těch pár fotek, protože jsem se zase ocitla ve fázi, kdy jsem nespokojená se vším, co vytvořím. Plány na články jsou, jen moje ruce nespolupracují, tak snad mi to (tak jako už několikrát) odpustíte :)