Bristol #9 - Not That Alone

3 ze 4 prací odevzdány a místo té poslední jsem se rozhodla konečně napsat další článek. Přesně za týden se (doufám) vracím domů a nemůžu se toho dočkat. Konečně přijde ta vánoční pohoda, na kterou jsem se celý podzim tak moc těšila. To je také důvod, proč esej, kterou mám až na leden píšu už tento týden - abych si té vánoční atmošky užila co nejvíce bez stresu, že bych měla dělat na něčem do školy. No uvidíme, jak mi to tento týden půjde. Teď se ale vrátíme do období, kdy jsem ještě neměla dovoleno poslouchat vánoční hudbu.

Jedná se o týden v polovině listopadu, kdy jsem měla v Bristolu společnost. První dva dny jsme prošli většinu centra a já tak měla možnost vidět opět památky/místa, kam jsem se ještě nestihla podívat. To mi připomíná, že mi v minulém článku někdo psal, že až budu mít po deadlinech a budu chtít nějaké tipy na to, kam jít a co vidět (a co dělat a tak nějak doufám, že to má něco společného s alkoholem :D), mám se ozvat - tak sem s nimi prosím :) Dvě z míst, kam jsem sama do té doby nezavítala bylo muzeum M Shed, kde najdete spoustu informací o histori města a věž Cabot Tower. Obojí zadarmo, tudíž chudý student friendly.

A protože lázeňské město Bath se nachází asi hodinu cesty autobusem od Bristolu, rozhodli jsme se zajet i tam. Jelikož v Bath jsou lidé ještě v pořádku, trhy se teprve připravovaly, takže jediné, co bylo v celém městě vánoční, byl stromeček (ŽIVÝ, žádný kužel) a vyzdobené výlohy obchodů. Město jako takové bylo naprosto nádherné. Ne moc velké a přesně takové, jak jsem si vždy představovala města v Anglii. Jediné, co se nám nevydařilo, bylo hledání fish&chips. TripAdvisor řekl: "jděte tam a tam, mají tam nejlepší fish&chips," a my šli. Danou budovu jsme obkroužili asi 3x, ale ryba a hranolky nikde. No nic, tak jsme skončili v Boston Tea Party, což je řetězec, který znám od vidění z Bristolu. Pokud tam někdy budete, dejte si batátové hranolky s tou nejlepší omáčkou na světě. Jako milovník sladkých brambor jsem byla skoro v nebi - 10 z 10 Leon doporučuje.



Posledním výletem, který jsme podnikli, bylo město Clevedon. Chtěli jsme se podívat někam k moři, a když jsme zjistili, že právě na mole v tomto městě natáčeli One Direction klip k písničce 'You and I', řekli jsme si, že tam musíme jet. Původně jsme to brali spíše jako srandu, ani jeden z nás 1D neposlouchá (mé 14 leté já by řeklo něco jiného) ale to molo má své kouzlo. Jelikož jsme si trochu přispali, báli jsme se, že chytneme špatné světlo, ale naopak. Byla to naprostá nádhera. Pokud budete chtít na molo, budete muset zaplatit vstupné, ale za mě to určitě stálo za to. Mimochodem, kromě hudebního klipu se molo Clevedon Pier objevilo i ve filmu 'Never Let Me Go'.


A to je vlastně vše z našich výletů. Kromě turistění jsme také vyzkoušeli většinu příchutí Pringles a snědli neuvěřitelné množství crumpets, což je taková prasárna, co jsem se naučila od britů. Vezmete crumpets (takové "pečivo", těžko vysvětlit, google pomůže), opečete je v toasteru, dáte na ně tlustou vrstvu másla, šunku, sýr a pepř. Ideální je si tuto svačinku dát kolem desáté až jedenácté hodiny večerní. Chutná to pak prostě lépe. A to je vše z prasečího okénka a já vám přeji krásný týden. Příště se na vás budu těšit s článkem z návštěvy vánočního Bath.




Bristol #7 #8 - Not in Bristol

Víte co mě moc těší? Když vídím, že nehledě na to, jak málo přidávám články, vy sem stále chodíte a komentujete, že vás baví, a že vám nevadí, když si na ně počkáte. To je něco, co mě nutí sednout si zpět k notebooku a psát. A těch nápadů na články je teď více než dříve, tak snad si najdu více času a všechny je zrealizuji (docela ironie, když se mi blíží deadliny).

Můžu vám říct, že už se ztrácím v tom, kolik týdnů tady vlastně jsem. Týden #7 a #8 pro mě byly ve znamení školy, práce a těšení se domů, kam jsem se chystala na prodloužený víkend. Čas utekl jako blesk a byla středa 2:40 ráno a já vstávala a chystala se na 15 minutovou cestu temným Fishponds na autobus, který mě měl odvézt do centra na autobusové nádraží. Jako někdo, kdo se bojí.. no vlastně všeho, buďme upřímní, nejsem ten nejlepší kandidát na noční cesty o samotě. Abych vám to shrnula, ta cesta vypadala tak, že jsem kufr nesla raději v náručí, aby nikdo neslyšel, že tam jdu a místo chodníku jsem šla prostředkem silnice.. kdyby náhodou někdo vyskočil třeba ze zdi domu, že ano.

Cestu jsem přežila a po asi 14 hodinách dorazila domů. Následující den jsem trávila se svou kamarádkou Terezkou a celý probíhal, tak jako vždy v jídelním duchu. Začaly jsme podzimní snídaní v kavárně AlterNativa (kde jsem ještě v léte pracovala), pokračovaly focením v parku a obědem v nedávno otevřeném Happy Bahn Mi, kde jsem konečně zkusila Bun Bo Nam Bo, které bylo naprosto skvělé a zakončily ho kávou a dezertem v oblíbeném COKafe (jsem moc líná na to hledat to jejich krásné přeškrtlé O). Najezená, vypovídaná a spokojená jsem vyrazila za mamkou a společně jsme se vydaly na koncert.

Jelikož na Vánoce přilétám až 19. prosince, rozhodla jsem se (po tom, co mi to mamka navrhla.. abych ji nebrala zásluhy), že pátek budu trávit pečením perníčků. Nezdá se to, ale i to mi dokázalo zabrat celý den a už tady byla sobota. Poslední den v Česku. Sobotu jsem upřímně užila moc. Odpoledne jsme se šly s mamkou projít po okolí, zašly si koupit si nějaké zákusky, snědly je doma v teple a opět vyrazily ven, tentokrát už za tmy. Možná nás navnadilo to pečení perníčků nebo blížící se Vánoce, ale vydaly jsme se na svařák do vinárny, kde jsem trávila skoro celý konec prázdnin a začátek září. Abychom ten večer zakončily s noblesou, koupily jsme si k večeři kebab v boxu, který prostě miluji. Jak málo člověku stačí k radosti.

Další den už se nesl ve znamení cestování, ale o tom zase v jiném článku. Teď už vám přeji hezký zbytek večera a já mířím zpět k psaní eseje. Ani nedokážu popsat, jak se těším, až budu mít vše z krku, přiletím domů a užiju si trochu té vánoční pohody.

Bristol #3 #4 #5 #6 - Not On Time

Víte co je vtipné? Před skoro měsícem jsem měla předepsaný článek, který začínal: "docela mi to s tím psaním vychází." A skoro vycházelo. Bohužel, neměla jsem k němu upravené fotky, měla tisíc jiných (důležitějších) věcí na prácí, a najednou byl konec října. Jestli mi loni čas v Anglii utíkal, tak tentokrát sprintuje a já vlastně nevím, jestli je to dobře, vzhledem k blížícím se deadlinům všech mých školních prací.

Hodně toho času jsem trávila prací. Začalo to zkušební směnou, která dopadla skvěle a já si díky ní našla práci, ve které teď trávím každý víkend. A nejen víkend. Momentálně v ni trávím i pauzu mezi přednáškami, protože to místo a ti lidé už mi stihli trochu přirůst k srdci. Konečně je o stres méně - bude výplata, ale zase je méně volného času, který člověk občas potřebuje. Možná právě proto, že toho volna a odpočinku je méně, jsem opět onemocněla. V posledních dnech nemám čas na nic jiného, než na školu a práci, a pak to dopadá tak, že místo školní práce prokrastinuju, a pak jsem opět ve stresu, že nestihnu dokončit všechny úkoly, které mám. A co se děje, když je člověk ve stresu? Onemocní. Musím ale uznat, že v poslední době jsem na tom mnohem lépe. Jak se říká, když nejde o život..



Párkrát jsem se viděla i s Eliškou, která je na tom s volným časem podle mě ještě hůř než já. Tráví v práci prakticky většinu svého volna, takže sejít se je pak opravdu oříšek. Důležité ale je, že si na sebe ten čas uděláme, a pak to stojí za to. Když nefotíme jídlo, snažíme se odolat svíčkám v Ikea, a když nevybavujeme pokoj, pokoušíme se profi fotky v lese jako z internetu. Nezáleží na tom, jak špatnou náladu mám, protože s ní mě vždycky přejde. Díky ní jsem ochutnala ty nejlepší koblihy ve svém životě, které už ale bohužel přestali z nějakého důvodu do kavárny, kde pracuje, dovážet, a tak se musím smířit s tím, že už si je asi nikdy nedám.


Snažím se vybavit si, co ještě se za tu poslední dobu odehrálo. No jistě. Milovník mléčných výrobků se rozhodl držet bezmléčnou dietu. Je to nějaký způsob "sebe ubližování si"? Ne. Je to těžké? Ano. Není to ani tak o tom, že bych každý den měla obličej přilepený na vitríně každé sýrárny, ale hlídat si v čem všem je a není nějaká mléčná složka je prostě těžké a občas na to člověk zapomene. A proč to vůbec dělám? Nevím, jestli už jsem se o tom zmínila na blogu, ale posledních pár měsíců se trápím s takovou vyrážkou na obličeji a někdo mi poradil, že je možné, že je to z mléka (alergie, intolerance..). Tak uvidíme. Co je ale jasné, že o Vánocích půjde tahle dieta stranou, protože se neochudím o cukroví nebo jiné ňamky, které k svátkům patří. To ten červený obličej přežiju. Za maminčino cukroví to stojí :)

A tímto máme shrnuté ty 3 týdny. Jak jsem řekla, hodně se můj život točil kolem práce a školy, takže těch skvělých a dokumentovatelných dobrodružství je bohužel méně. Příští týden letím na prodloužený víkend zpět do Česka, a pak se vracím a týden mi tu bude dělat společnost "fluffy kamarád" (už jsem zapomněla jak divná/vtipná ta přezdívka je). Doufám, že se do příště s psaním článku polepším. Psaní mi chybí a moc, ale někdy jsem až moc unavená a nechci, aby se to odráželo v tom, jak píšu.

Ještě než se s vámi rozloučím ráda bych poděkovala tomu, kdo nominoval můj instagram v nové kategorii blogerky roku. Vás bych jen chtěla poprosit, jestli máte můj instagram rádi, abyste zvážili hlasování právě pro mě (tady). Nechci klasicky prosit o hlasy a slibovat vám něco, co pak nebudu moct splnit, ale udělalo by mi to velkou radost. Teď už vám ale popřeji krásný týden a na viděnou (čtenou) zase u příštího článku.  


Bristol #2 - Not That Bad

Nestačím se divit, ale další týden už je už zase za mnou a já ani nevím, jak to zase tak rychle uteklo (jen tak dál). Musím uznat, že jsem v minulém článku pravděpodobně spojila 2 týdny do jednoho, ale to je hlavně proto, že jsem hned ten týden, co jsem dorazila, jela na víkend domů. Takže teoreticky vzato mám za sebou už 3. týden v Bristolu a mně to vlastně připadá spíš jako 3. den.

Tento týden byl hlavně školní a to samozřejmě znamenalo spoustu stresu. Stres z toho, že na to nemám, stres z toho, že nebudu stíhat s prací, stres z toho, že vlastně práci ani nemám, stres ze VŠEHO. Ale to, že ještě nemám práci a měla bych šetřit, mi samozřejmě nezabránilo v tom jít si pro láhev vína. A tímto se dostáváme k příběhu, který měl velkou popularitu na mém Instagramu.

Můj původní plán - dát si jen trošku a zbytek si nechat na další den, vydržel asi tak hodinu. Zkrátím to. Vypila jsem celou lahev, a pak si šla loknout ještě něčeho, abych nebyla náhodou moc střízlivá. Mohla bych tyhle detaily vynechat, ale vždycky píšu všechno tak, jak to je, takže ani v tomhle článku tomu nebude jinak. Množství alkoholu už jsme shrnuli, teď přichází ta vtipná část. Už ani nevím, jestli jsem usnula nebo si jen na chvilku lehla, ale udělalo se mi hrozně špatně. Vzala jsem tedy telefon a vyrazila na záchod. Takhle jsem šla ještě jednou a pak jsem naštěstí záhadným způsobem usnula. Ráno jsem se vzbudila s příjemným pocitem, jak vyspaná jsem.. aby taky ne, když jsem zaspala. Naštěstí jsem měla ještě půl hodiny na přípravu, ale ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, můj telefon nikde. Napadla mě taková nepravděpodobná myšlenka, že jsem ten ho nechala v koupelně při svých nočních návštěvách záchodu a aha.. ono to tak fakt bylo. Hned jak jsem vstala, zjistila jsem, že tak skvěle mi vlastně ani není, spíš naopak. Motala se mi hlava, bylo mi zle, ale nemohla jsem prostě nejít na přednášku, protože za a) řeší se absence a za b) potřebuju ty hodiny, abych vůbec prošla dál. Takže jsem přežila cestu drcajícím autobusem, 3 hodiny v učebně beze vzduchu, a pak cestu ještě více drcajícím autobusem. Nechutné detaily vynechám a pokračujeme dále.

Ten den měl nakonec jedno velké pozitivum. Poznala jsem další kamarádku - tentokrát Američanku, o které mám na úterý napsat článek. Už po pár minách jsme si neuvěřitelně sedly a už teď se těším, až si koupíme víno (na což bych po předešlém zážitku asi ani myslet neměla) a koukneme na film, který nám zase zadají v hodině. Zbytek týdne jsem trávila buď ve škole, u počítače psaním úkolů nebo.. ne, žádné nebo, tohle byla hlavní náplň týdne až na jednu vyjímku. V pátek jsem vyrazila na pohovor kvůli práci a světe div se - ve středu budu mít zkušební směnu, tak mi držte palce, aby to vyšlo. Po interview jsem se sešla s Eliškou na kafe, kde jsem si zase užila hromadu směšných momentů při focení toho, co jsme si objednaly. Večer jsem překvapila sama sebe, když jsem se rozhodla připojit k párty, která se konala o patro níž. Nakonec to bylo docela fajn a mělo to jeden fajn důsledek. Konečně se bavím s lidmi, kteří se mnou bydlí. Dokonce jsme si v sobotu s jedním ze spolubydlících dělali večeři, a pak se bavili o nejrůznějších blbostech. Kromě toho se ještě rozhodl ukrást mi foťák a mučit mě focením, než jsem šla spát. Nakonec z toho vznikla jedna moc pěkná fotka, tak jsem si říkala, proč jí sem nedat.

Neděli jsem trávila doděláváním úkolů, dočítáním knih, které mám přečíst a dvouhodinovou procházkou na pročištění hlavy zakončenou v kavárně u toho nejsladšího kafe na světě neboli u Pumpkin Spice Latte (moje baristická část se velmi stydí). Jednou za čas prostě potřebuju nějaký ten "basic white girl" nápoj :D


Bristol #1 - Not For Me


Týden od mého odletu do Anglie utekl jako voda a já sedím u počítače a snažím se uspořádat si všechny myšlenky, které se mi teď honí hlavou. Nebudu vám vyprávět o tom, jak růžové a úžasné vše bylo. Nebylo. To je myslím ten problém, který mají nejrůznější stránky a organizace zabývající se studiem v zahraničí. Všechno vám vylíčí růžově, občas zmíní nějaké stinné stránky, ale vy získáte pocit, že to vše půjde jako po másle. Háček je v tom, že lidé mají různé povahy a někdo je prostě víc citlivý, stydlivý nebo celkově asociální. K tomu ale později.




O loučení a letu vám psát nebudu. Na tom všem nebylo vlastně ani nic tak zvláštního. Jediné, co bylo jiné, než když jsem do Anglie odlétala před rokem, bylo to, že jsem v tom tentokrát nebyla sama, ale byla nás rovnou obří skupina vytvořená organizací UniLink, která nám všem pomáhala s přihláškami na univerzity a se vším, co následovalo potom. Když jsme doletěli do Londýna, konečně jsem se setkala s Eliškou, kterou jsem znala jen z facebooku a z instagramu, a o které budete číst pravděpodobně dost často, protože je to taková moje spřízněná duše. Spolu sdílíme všechny obavy z univerzity, nechuť k masovým akcím a lidem a v budoucnu snad budeme sdílet i společný dům (pokud nějaký najdeme za slušný pronájem), kde budeme večery trávit s vínem, zdravými sušenkami a Disney pohádkami. Po shledání se spřízněnou duší a nákupu prvního jídla v UK, se celá naše UniLink skupinka přesunula do autobusu směr Bristol a to konkrétně Frenchay, kde bydlela většina naší party. Většina, jen já a 4 holky, které si našly své vlastní ubytování, ne. Asi ani nemusím zmiňovat, jak stresující bylo, že na mé koleji nebydlel nikdo jiný, že?




A aby toho stresu nebylo málo, vyslali nás dvěma taxíky, z nichž ten náš byl pravděpodobně ten nejhorší, který sehnat mohli. Nemluvím teď ani tak o malém autu na všechna zavazadla, jako o řidiči, který naprosto netušil, kam mě má vlastně hodit, a proto 2x objel celý kampus, zastavil, na několik minut odběhl se zeptat někam, kde už nikdo nebyl a nakonec, když už se cena vyšplhala tak vysoko, že za to pořídí dárky celé rodině (nadsázka), mě vyhodil před vchodem do bloku, kde opravdu bydlím. To bylo fajn, jen mít klíče od bytu, že. Takže jsem poprosila nějakého kluka, jestli by mi neřekl, kde mám vzít klíče. Ukázalo se, že se jedná o mého spolubydlícího, který přijel ten den, a který taky moc netuší, kam vlastně jít. Nakonec jsme ale našli recepci, která nám byla k ničemu, protože byla zavřená, a poté i výdejnu klíčů, která nám překvapivě k něčemu byla. Šťastná, že budu mít kde spát, a že jsme to našli, jsem ale dlouho nezůstala, protože jsme se stihli hned několikrát ztratit uvnitř budovy. Po několika zmatených pokusech vylézt venkem nás pustila slečna dveřmi z knihovny, a pak nás jiná slečna navigovala na naši kolej. Takže pokoj bychom měli. Ale na pokoji žádné peřiny, protože jsem prostě odmítla univerzitní balíček za nekřesťanské peníze.




Následovala tedy cesta do obchodu pro peřiny. Pršelo, foukalo, můj deštník to vzdal, po deštníku já. Peřiny nikde, ale já si duchapřítomně přibalila deku, takže jsem věděla, že nebudu spát pod hromadou triček. Po cestě zpět jsem se samozřejmě ztratila. Dvakrát. A když už jsem si říkala, že hůř už nebude, zakopla jsem a hodila takovou držku, jako ještě nikdo. Doufám, že mě někdo viděl, vzhledem k tomu, že to bylo přímo u kolejí. Pak už jsem si jen dala sprchu, zalezla do postele a doufala v lepší zítřek. Lepší teda nebyl. Netopilo topení a já od 5 od rána mrzla. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Nebo sejme o pár dní později v podobě nachlazení :D



Tak, tragikomický začátek máme za sebou. Při prvních dnech jsem si nakoupila peřinu, polštář, povlečení a nejrůznější věci, které potřebuji do kuchyně. Taky jsem si vyzdobila pokoj, vybalila oblečení a vytvořila pověst největšího asociála v okolí. Jednoduše nezvládám seznamování a nejsem úplně společenský typ (i tak mám v životopise přátelská a komunikativní aneb opravdu potřebuju práci). Takže zatím co mají moji spolubydlící párty v kuchyni, kde píjí a poslouchají elektro, já jsem na pokoji, hledám si práci, jím Oreo a poslouchám Alt-J. Ale být "jiný" má i své světlé stránky, protože když všichni utrácí za vstupné a drahé drinky na párty, já šetřím na letenky domů. Proč taky utrácet za něco, o co nestojíte. Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, kdo nemá rád párty, kde hrají všemožné remixy, holky chodí v minišatech a jediné, co se očekává je, že budou všichni naprosto nametení.


První dny ve škole byly vlastně také pohodové. Jednalo se pouze o úvodní hodiny, které se pak ukázaly jako úplně zbytečné, protože jsme se toho užitečného vlastně moc nedozvěděli. Jen profesor nám dokonce vysvětloval jak rozsvítit světla a sedět na židli. Ale na obranu můžu říct, že jsem se tam seznámila s pár lidmi, tak se alespoň necítím jako takový osamocenec. A jelikož škola mě čekala až v pondělí, měla jsem pár volných dní. Ve středu jsem se konečně pořádně prospala, což mi dost pomohlo od nachlazení. Ve čtvrtek se šla kouknout na přehlídku univerzitních kroužků a do města fotit. V pátek jsem se rozhodla, že seberu veškerou svou odvahu a budu rozdávat v kavárnách životopisy, ale protože jsem se musela vrátit na nějakou schůzi s lidmi z koleje, moc jsem toho nestihla. To by vlastně ani tak nevadilo, kdybych na té schůzi nebyla jen já, jeden spolubydlící a 3 oficiální pracovníci kolejí. Večer jsem se rozhodla přestat být taková no.. Lea a přidala se ke klukům, s kterými bydlím, v pátečním pití. Šli jsme na pivo do pubu, a pak spolu s kluky ze spodního bytu byli u nás v kuchyni, pili a dělali blbosti. Jelikož já jsem moc pít nechtěla, celá ta zábava mi připadala na můj vkus už moc dětinská, ale to je možná opět jen chyba toho, že jsem Lea. Řekněme, že teď aspoň vím, že jsem celé ty dny o nic nepřicházela. Sobota byla mým oblíbeným dnem, protože jsem se konečně zase viděla s Eliškou, opět nafotila tunu fotek a měla výborný kávovo-oříškový dort. V neděli jsem se opět na chvilku stala odvážnou u rozdávání životopisů, ale pak už jsem se psychicky připravovala na pondělní školu.
Zatím můžu říct, že mi čas tady utíká rychle, což je neuvěřitelně pozitivní informace. Určitě se můžete těšit na další články plné emocí a dojmů, ale nemůžu vám slíbit, že budou vycházet pravidelně, protože nevím, jak budu stíhat všechny to školní záležitosti, práci (pokud si nějakou najdu) a společenský život. Už teď se to zdá nemožné, ale já věřím, že jakmile si to všechno sedne, zvyknu si a zvládnu vše skloubit. Pro tento článek už se ale rozloučím a popřeji vám hezký zbytek týdne :)