Summer 2017

Školáci mají oficiálně po prázdninách a já mám před odjezdem na vysokou školu. Léto uteklo ani nevím jak a já vám můžu s naprostou jistotou říct, že jsem si užila každý prázdninový den, ať už někde na cestách, v práci nebo třeba doma u televize. Bylo to léto plné nových dobrodružství a překonávání sama sebe a já se za ním teď ohlédnu prostřednictvím tohoto článku.

Červenec jsem zahájila výletem do Bratislavy, kam jsem vzala mamku jako narozeninový dárek. Za mě to byl moc povedený den a musím říct, že ještě teď se mi sbíhají sliny nad tím výborným obědem, který jsme si tam s mamkou daly. Pár dní poté jsem s Ter vyrazila na offline výlet do Rohatce, kde jsme se vrátily do dob, kdy lidé na hledání spojení používali tištěný jízdní řád na zastávce a večer se bavili hraním karet (to je samozřejmě nadsázka, tohle lidi dělají i dnes :) #nohate). Měly jsme také možnost bydlet poprvé u někoho přes službu Airbnb, což se ukázalo jako super nápad, zvlášť když zvážím, že pán vlastnil vinný sklep.



Nějaký ten čas jsem trávila i v práci, ale naštěstí jsem patřila mezi lidi, kteří svou práci dělají rádi a nevadí jim v ní trávit i víkend (no tak Leo.. budeme ale upřímní, i tak jsem 85x jsem každý den řekla, že se mi do práce vůbec nechce). Po pracovním nasazení přišlo opět období trochu vypnout, tentokrát na oblíbeném festivalu Colours of Ostrava, na který byli letos pozváni třeba Alt-J, Imagine Dragons, LP a jiní skvělí interpreti. Já jsem si ho užila neuvěřitelně a dokonce mi připadalo, že tam vzhledově zapadám, protože moje oblíbené černé oblečení rozzářila růžová barva vlasů, kterou jsem hrdě nosila skoro celý měsíc. To je něco málo k tomu, jak jsem překonávala sama sebe a opouštěla svou komfortní zónu. Pár dní po skončení festivalu v Ostravě jsem už byla na cestě do Liberce na festival Benátska!, opět se svou milovanou mamčou. Určitě bych nečekala, že si tam nejvíc užiju koncert Jaroslava Uhlíře plný pohádkových písniček. Není nic vtipnějšího, než stan plný lidí popíjejících pivo a zpívajících "Hajný je lesa pán.."

Po návratu z Liberce jsem opět párkrát navštívila kavárnu, kde pracuji a čekala mě další cesta společně s Ter. Tentokrát to bylo dál, než po naší krásné zemi, a to do Varšavy, odkud jsme letěly do Norského Osla. Obojí byl naprosto dokonalý zážitek a já už se nemůžu dočkat, kam se s Terkou podíváme příště. Rozhodně nikdy nezapomenu na to, jak jsme v Norsku omylem vlezly cizím lidem do bytu. Ono když vám váš Airbnb ubytovatel napíše "dveře vpravo" a vy na pána otevřete ty vlevo, tak nemůžete čekat, že tam najdete ten správný byt. Nevadí, levou a pravou ruku už teď ale spolehlivě rozeznám, protože na té levé mám teď nově tetování. Jednou jsme si tak s Ter totiž řekly, že cestování a popíjení vína nám na utužování přátelství nestačí, a že si každá navzájem vymyslíme tetování. Až do onoho dne D jsme ani jedna nevěděly kde a co budeme mít a já byla víc nervózní z toho, že se Ter nebude líbit můj návrh, než z toho, co a kam mi dá ona. Samotné tetování jsme si nechaly dělat symbolicky na mé 20. narozeniny a já na to budu dlouho vzpomínat s láskou v očích (nemůžu psát navždy, protože mám paměť horší než důchodce). Pokud by vás zajímalo, s čím jsem nakonec odešla, tak se jedná o pšenici, ale víc vám k tomu neřeknu, protože to už je jen a jen pro mě :)


Abych ale nezapomněla, po cestě do Norska jsem si ještě dvakrát stihla zajet do Katowic a to konkrétně za fluffy kamarádem (pokud jste si na tu přezdívku ještě nezvykli, omlouvám se), o kterém už jsem se párkrát zmínila, a který o prázdninách sehrál v mém životě docela velkou roli nebo minimálně v jejich druhé polovině. Například jsem díky němu zažila svou první dvoudenní kocovinu (děkuji), kdy jsem nebyla schopná o jídle ani mluvit a to je co říct. Teď samozřejmě vtipkuji, za kocovinu si můžu sama, protože jsem si ten večer řekla, že když jsem se do té doby nepříjemným alkoholovým nevolnostem úspěšně vyhýbala, vyhnu se jim i tam. A ono ne. A toho nového bylo mnohem víc, ale o tom už se rozepisovat nechci. Nikdy jsem nechtěla na blogu rozebírat osobní věci a ani dnes tomu nebude jinak, proto zůstanu jen u toho, že mu za všechno děkuji :)

Poslední prázdninový víkend jsem trávila oslavou svých narozenin, kterou pro mě vymyslela mamka. Společně s Ter, Terezkou a mamkou jsme se vydaly do kempu v Horní Bečvě, kde jsme jedly, pily a výletovaly. Prostě ideální holčičí víkend nejen na oslavu narozenin, ale také na rozloučení s prázdninami. Pro mě byly tyto prázdniny jedny z nejhezčích a budu na ně mít spoustu příjemných vzpomínek. Vím, že jsem se blogu moc nevěnovala, protože jsem se snažila užívat si přítomnosti, ale i tak jsem ráda, za ty návaly komentářů pod mými články. Určitě se můžete těšit na spoustu článků z Anglie, které budou pravděpodobně opět plné stresu a paniky, jak už to u mě bývá.

Oslo

Tak je to oficiální. Tohle je můj první článek jakožto dvacetiletého jedince. Ne, že bych se nějak změnila já nebo styl psaní, kterým píšu, ale je to tak. Dneska se ohlédnu za dny, kdy mi bylo ještě devatenáct (tak teď mluvím jako by mi bylo 35 a vzpomínala bych na krásných náct) a to konkrétně do období, které jsem trávila v Oslu. Do Norska jsme letěly s Ter z Varšavy, o které jsem vám psala v minulém článku. Pokud vám unikl, můžete se na něj mrknout tady. Cesta na autobus byla trošku krušnější, protože to poslední, co chcete, je přes hodinu jít noční Varšavou jen s kamarádkou, která je sice od rány a zastává roli vašeho ochránce, ale bohužel měří ještě méně cm než vy (promiň Terko).

Na letiště jsme se nakonec ve zdraví dostaly a po 2 hodinovém letu se ocitly v Oslu, kde jsme trošku zmateně našly východ z letiště. Obě jsme zvyklé po příletu ukazovat pas, ale v Oslu jsme se nějakým způsobem bez jakékoliv kontroly dostaly na autobusové parkoviště. Tam jsme si koupily ten nejdražší lístek, co jsme si kdy v životě koupily a vyjely směr centrum Osla. Ubytování jsme opět volily přes Airbnb, i když to pár dní před odletem vypadalo, jako že skončíme někde ve stanu na kempovacím ostrově. Byt, ve kterém jsme bydlely, byl úžasný. Já jsem byla nejvíc nadšená z balkónu s výhledem do vnitrobloku. To byla prostě paráda. Kromě toho to bylo do centra asi 10 minut cesty, takže i přes nulovou energii, jsme vyrazily do města na oběd. Když říkám oběd, myslím tím McDonald's. O Norsku zvládnete říct jednu věc prakticky hned. Je to tam asi tak 3x dražší než v Česku, takže i když si řeknete: "dáme 'mekáč', ušetříme," nic takového se nekoná. Co jsem si tam ale zamilovala, byly batátové hranolky. To bylo nebe a já je chci i doma. Takže? Kde to vázne? :)

 



Po obědě jsme se rozhodly trochu prozkoumat centrum Osla, které se alespoň mně moc líbilo. Vyrazily jsme směrem ke Královskému paláci, ale po cestě začalo pršet, tak jsme se šly schovat do takového "altánku" u Národního divadla. V tu chvíli přišel Ter mail, kde po nás náš hostitel z Polska vymáhal peníze za zničenou postel. Údajně jsme ji nepoužívaly normálně a poškodily jsme v ni nějakou součástku, kterou naštěstí někde našel, a proto po nás nechtěl peníze za celou postel. Po chvilce, když jsme to vstřebaly, jsme se tomu zasmály, počkaly, až přestane pršet a šly dál. K večeru už jsme jen vyrazily pro něco k jídlu a po sledování 'World's Funniest Fails' zalehly a šly spát. Pro informaci, nekonala se žádná divočina a postel zůstala v pořádku.




Další den jsme vyrazily ke slavnému Opera House, kde jsme nějakou tu chvilku trávily focením, a pak opět vyrazily na náš fancy obídek do McDonaldu. Po načerpání sil jsme se vydaly směrem k pevnosti Akershus, kde měl být naprosto úžasný výhled a taky byl (Terka zajišťuje spojení, Lea fotogenická místa). Opět jsme tam trávily asi hodinu focením nejrůznějších kamarádských fotek, z čehož se nakonec stalo spíše dělaní kravin a zjišťování, že na fotkách vypadáme spíš jako dva cizí lidé, než jako nejlepší kamarádky. Pak jsme se vrátily zpět do kavárny, kterou jsme viděly po cestě a daly si ledové kafe, u kterého jsme čerpaly síly na další cestu do barevné uličky Damstredet, kterou jsem našla při prohledávání stránek "kam v Oslu". Byla hned po cestě do Mathallen Oslo, což je taková část plná nejrůznějších a velmi fotogenických podniků, kterou nám doporučil kamarád mého fluffy kamaráda (doufám, že má radost, že ho zase zmiňuji). Od tamtud už jsme vyrazily kolem řeky směrem k našemu ubytování, ale tentokrát jinou cestou, abychom si prohlédly i další uličky a byla to rozhodně skvělá volba. Večer jsme opět šly nakoupit něco k jídlu, dobalily si a šly spát, abychom měly energii na následující cestu domů.




Celé to naše krásné dobrodružství neuvěřitelně uteklo a já si užila každý den. Ter děkuji za trpělivost a za to, že jsem ji během toho týdne nestihla štvát. Rozhodně se těším, až spolu zase někam vyrazíme, ať už to bude Anglie, kam vyrážím studovat já, Tenerife, kde na půl roku bude studentem Terka, nebo Dánsko, které doufám navštívíme, jak jsme si to plánovaly už před pár měsíci. Vám děkuju za to, že moje články čtete a komentujete a budu se na vás těšit zase u toho dalšího :)